Golf je celoživotní láskou

Pravidelně začal hrát v asi v roce 1952, když mu bylo 5 let. V té době bylo u nás golfistů poskrovnu, jen občas golf chodili hrát zahraniční návštěvníci. Tak si ani lidé nemuseli rezervovat hřiště. Když přišli, mohli hrát. Problém byl ovšem ve vybavení, chyběly především míčky. Když se míček na hřišti ztratil, museli ho dlouho hledat. Pan Dvořák vzpomíná, jak jako kluci chodili bosi těsně vedle sebe, aby míček v trávě našli. „Začátky byly těžké, když jsme měli míčky, tak jsme hráli, když jsme je neměli, tak jsme nehráli.“

Pokud někdo měl možnost jet do zahraničí, tak pomáhal a vozil míčky. Například když byl pan Dvořák s panem Kunštou v roce 1969 na světovém poháru v Japonsku, spoluhráči z celého světa situaci v socialistickém Československu chápali. Domluvili se, a když se Češi chystali domů, měli připravený obrovský pytel míčků.

Golfové hole měli lidé často „zděděné“ po někdejších německých obyvatelích Mariánských Lázní. Nebyla dostupná ani žádná golfová literatura, hráči techniku odkoukávali od zahraničních hráčů a učili se jeden od druhého. Výhodou bylo, že děti, zvláště ty venkovské, byly mnohem více zvyklé na pohyb, venkovní aktivity a zdravou soutěživost. „Ve škole jsme o velké přestávce měli soutěž a běželi jsme kilometr a půl. Cenou byly vdolky k obědu: vítěz měl 4 vdolky a poslední neměl nic. Na Chip and putt bylo fotbalové hřiště, na kterém jsme hráli fotbal. Zahráli jsme si osmnáctku, pak jsme šli k rybníku, vytáhli kapry a měli jsme oběd. Doba byla chudá, drsná, ale pro kluky dobrá,“ rád vzpomíná pan Dvořák na nelehké začátky, které mu pomohly i ke sportovním úspěchům.

Také s údržbou hřiště to nebylo vždy jednoduché. V 50. letech se o hřiště staral pan Hamerle. Byl ze Zádubu a naštěstí jeho dcera a syn hráli golf také, takže to byl správce svědomitý. Po americké armádě v klubu zůstaly dvě greenové sekačky, sekačky na ruční pohon a taky vojenský džíp, kterým pan Hamerle po hřišti sekačky tahal a taky ho využíval na jízdy do města. Sekačky byly dobré, ale oproti dnešní výšce rafu 5-6 cm byl tenkrát raf vysoký, měl 30- 40 cm. Hřiště vypadalo spíše jako louka a na některých místech dokonce místní zemědělci pásli krávy.

Od roku 1949 na mariánskolázeňském hřišti o víkendu pravidelně probíhaly turnaje. Účastnili se místní i hráči z celé republiky. Golfistů bylo málo, často se jich na startu sešlo jen 20. To už se dnes nevidí. Také ceny byly jiné než dnes. Řadové členství stalo 150 korun. Pokud hrál někdo cizí osmnáctku, platil 50 korun. Pan Dvořák vzpomíná: „Musím říct, že tehdy byly pro normální lidi podmínky přijatelnější než teď. Kdybych já začínal v této době, těžko bych hrál golf, protože bych na to neměl. Také se mi líbilo to volné hřiště. Nejlepší je hrát ráno, je ticho, není vítr, je čerstvý vzduch.“

Přestože se v období socialismu říkalo, že golf je kapitalistický přežitek, obyvatelé Mariánských Lázní ho měli rádi, a i když mnohé golfové kluby byly zrušeny, ten mariánskolázeňský vydržel. Vybavení našich golfistů v té době za ostatním golfovým světem hodně pokulhávalo, i tak ale naši dosáhli nejednoho úspěchu. Pan Dvořák se ještě dnes směje, když vzpomíná na udivené obličeje golfových špiček na mistrovství ve Španělsku v roce 1975. Češi i se svými předpotopními holemi dokázali porazit perfektně vybaveného hráče z Nového Zélandu a mnohé ostatní. Vždyť tam s panem Dvořákem tenkrát byl bratr Jana Kunšta. Říkalo se mu „železná ruka“, protože dokázal drajvovat drajvem do míst, která měla v průměru 5m.

Mariánskolázenští golfisté byli dobří, a tak jezdili hodně do světa. Samozřejmě, že to v té době nebylo jen tak, museli mít s sebou nějakého člena komunistické strany, který by je „hlídal“. Pro hráče byla nevýhodou (ovšem z hlediska komunistické strany spíše výhodou) jazyková bariéra. Pan Dvořák se nikdy nenaučil anglicky, naštěstí Jan Kunšta, se kterým většinou jezdil, měl výborný orientační smysl, a tak se nikdy neztratili. Například když letěli na Filipíny a museli několikrát přestupovat, řídili se radou: „Kam půjdou lidi, tam půjdete taky.“ Potom, když na ně na letišti spustili: „Do you speak English?“,  Jan Kunšt odpověděl: „Nemluvíme žádnou řečí! ČESKY, ČESKY!“ Nakonec se ale vždy vše vyřešilo a zdárně dojeli, kam potřebovali.  Například až do Japonska, kde byli dokonce na audienci u prince Hirohita.

Uživit se ale golfem nedalo. Pan Dvořák vystudoval dřevařskou průmyslovku, pracoval na pile a nakonec se stal jejím ředitelem. Po práci a hodince oddychu každý den mířil na hřiště a strávil tam minimálně 3 hodiny. Snažil se skloubit i sport a rodinu. „Pomáhal jsem doma například s vysáváním. Pořádek a zahrada, to byla moje starost. Někdy to byl docela fofr, ale když člověk má nějaký cíl a dobře plánuje, tak se to dá zvládnout. Rodina mně podporovala, a když jsem něco vyhrál tak měli radost. Chodil jsem hrát taky ráno, jenom víkendy byly problém, o ty jsem rodinu ochudil.“ Ale jeho rodina na golf nezanevřela, což dokazuje i syn pana Dvořáka. Byl několikrát mistrem juniorů, studoval ve Skotsku na headgreenkeepra a i jeho synové teď začínají hrát golf.

Věc, která se na golfu nemění je smysl pro fair play a dodržování pravidel. Jenom hodnocení handicapů bylo trochu jiné, počítalo se z průměru 14 nejlepších turnajů. Po turnaji se handicapy neměnily, vypočítalo se to až ke konci sezony. „Tenkrát to bylo velice spravedlivé,“ říká pan Dvořák.

Také jsme se pana Dvořáka zeptali na tajemství jeho úspěchů v golfu. „Jeden golfista mi řekl, že když chceš hrát dobrý golf, tak si nesmíš počítat rány. Já si třeba píšu vše do scorecarty, ale vůbec to nepočítám. Také člověk při hře nesmí moc přemýšlet. Nikdy nemyslím na to, jestli mám tu ruku vpravo, nebo vlevo. Prostě pokud jste dost trénoval, ono to půjde dobře samo! Na hřiště jdu s tím, že si chci zahrát dobrý golf! A tomu patří i to, že se něco pokazí. Takže se nestresovat! Já při hře přemýšlím o své zahrádce, jak tam dávám kytičky, a taky při hře nemluvím.“

A jak je na tom se svou celoživotní láskou pan Dvořák dnes? „Asi dvakrát týdně a chodím od 77 do 82 a můj rekord byl 67. A můj nejlepší handicap byl plus 2.“ Má hodně oblíbených golfistů, například Gary Playera, McRoye a další, ale fandí hlavně Chimenézovi. „Je mu 50 let, ale neustále dohání mladé lidi. Když pokazí ránu, tak ani nemrkne okem.“

Pan Dvořák nelituje, že se nenarodil později, aby golfem mohl vyhrávat velké peníze. Za svůj velký úspěch považuje, když ve 22 letech hrál ve Francii v Sant Lanivel a udělal rekord hřiště 64, který tam do té doby držel Nicklaus. „Měl jsem šanci podepsat velkou smlouvu, která by mě dostala dál, ale já nikdy nebudu litovat toho, že jsem ji nepodepsal! Takže ke svému štěstí nepotřebuji žádné peníze.“

A ještě dobrá rada na závěr: „Když nemůžete míček zahrát čistě, tak neměňte držení, ale vyzkoušejte si polohu míče. A když pochopíte, kde je váš centr, tak už to půjde v podstatě samo!“