Svatošské skály

Kdo se vydá do údolí řeky Ohře mezi městy Loket a největšími lázněmi naší republiky Karlovými Vary, ten zaslechne tklivý hlas sovy stejně jako mnohohlasý chór vodáckého „Ahoj“. Skalní útvary na levém břehu řeky Ohře podle pověstí připomínají zakletou svatbu Jana Svatoše (Hanse Heilinga). První, mohutný skalní komín představuje Svatoše, druhý nevěstu s páterem. Následují skalní masivy s názvy Svědkové, Muzikanti, Tchyně a Zámek.

Geologie

V národní přírodní památce se setkáváme s s tzv. kfeltským typem žuly, jež je světlá, hrubozrnná. V minerálním složení většinou převládá biotit nad muskovitem, ojediněle zde nalezneme téměř čistě muskovitickou facii.

Květena

Na exponovaných stráních najdeme vřesovec pleťový (Erica herbacea) a vzácně třezalku rozprostřenou (Hypericum humifusum). Vegetaci stinných lesních roklí zpestřuje sasanka pryskyřníkovitá (Anemonoides ranunculoides) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum).

Zajímavosti a pověsti

Bizardní skalní útvary od pradávna podněcovaly lidovou fantazii k vysvětlení vzniku těchto skal. Vznikla tak prastará pověst o Hansi Heilingovi a zkamenělém svatebním průvodu, vyprávěná v mnoha verzích.

Tato verze je snad nejrozsáhlejší

„V nedaleké vesnici žil bohatý sedlák s jedinou dcerou Eliškou. Vedle jeho dvora stála malá chatrč, kde bydlel mladý Arnold. Když zemřel Arnoldův otec, odešel Arnold do Prahy, ale předtím si slíbili s Eliškou, že se po třech letech vrátí a bude svatba. Uběhl rok, minul druhý a Eliška trpělivě čekala.

Po dvou letech přišel do vesnice podivný muž, který odtud před mnoha lety odešel jako chuďas a nyní se vrátil bohatý. Jmenoval se Hans Heiling. Eliška se mu zalíbila a tak začal docházet do jejich rodiny. Vyprávěl otci zajímavé příběhy z ciziny a po čase požádal otce o ruku jeho dcery. Otec jej však odkázal na samotnou Elišku. Ta jej rázně odmítla, bála se ho z neznámého důvodu a tožebně vyhlížela Arnolda. Hans Heiling byl podivín, každý pátek se zavíral ve svém domě a nevycházel ven.

Uplynul třetí rok a otec naléhal, aby se Eliška rozhodla. V posledním dnu tříleté lhůty se navrátil Arnold ve společnosti bohatých mužů. Milenci si padli do náruče a muži, když slyšeli Hans Heiling, pověděli, že jde o zlosyna, který uniká šibenici. Také Eliščin otec, když spatřil bohatého Arnolda, svolil rád k svatbě. Svatba se konala v pátek na sv. Vanřince a všude va vsi bylo veselo. Jen dům Hanse Heilinga byl uzavřen – byl totiž pátek a Heiling nevycházel jako vždy z domu.

Uprostřed svatebního veselí, právě, když odbíjela půlnoc, zaburácela náhlá vichřice a mezi svatebčany stanul zuřivý Hans Heiling. Volal ďábla: „Ruším tvé služební období, ale znič pro mě tyto!" a ukazoval na svatebčany. V té chvíli se přehnala přes vrchy plamenná spoušť a proměnila všechny naráz ve skály. Z vichřice burácelo posměšné „Hansi Heilingu: Tito se stali nesmrtelnými, ale ty jsi ztracen!" a Heiling se snesl ze skály do pěněné Ohře, která ho pohltila.

Druhého dne, když přišli lidé na tato místa, nalezli jen kamenné podoby svých přátel."

Vyprávění o zkamenělé svatbě přecházelo na další generace a stalo se zvykem, že sem chodívali mladí lidé prosit o požehnání své lásky. V místech, kde zmizel Hans Heiling prý ještě dlouho Ohře hněvivě pěnila.