Anton Bruckner v Mariánských Lázních

Narodil se 4.září roku 1824 jako syn malého rolníka v hornorakouském Ansfeldenu nedaleko Lince. Od mládí ho vzdělával otec, učil se hrát na housle i na varhany. Když mu bylo asi dvanáct let, začal skládat. V roce 1856 se stal varhaníkem v dómu v Linci, ale až ve svých 41 letech složil svou První symfonii C-moll. Uvedena byla 9. května 1868 v Linci a byla přijata s rozpaky. Zklamaný Bruckner přesídlil v roce 1868 do Vídně, kde byl jmenován profesorem na konzervatoři. Bylo mu tu úzko, na jedné straně sice při něm pevně stál dvorní kapelník Herbeck, na druhé straně proti němu intrikoval hudební kritik Eduard Hanslík, přívrženec Brahmsův, ale velký nepřítel Richarda Wagnera. Hanslík věděl, jak Bruckner Wagnera obdivuje a tím se ocitl i Bruckner v nepřízni tohoto mocného kritika. O to houževnatěji a pečlivěji musel komponovat Bruckner své skladby. Jeho pověst o mimořádném varhanním a skladatelském umění, zvolna ale trvale rostla. Jeho devět symfonií patří k vrcholům světové hudby, především jeho Čtvrtá, Romantická, dále Sedmá, Heroická s otřesným Adagiem a smutečním zpěvem nad úmrtím Richarda Wagnera (+ 1883) a neméně tak Osmá, Tragická, a Devátá symfonie, jejíž Adagio tvoří uzavření skladatelova díla. Brucknerovu Třetí mši F-moll předčí jen hudba Bachova. Když v roce 1884 provedl v lipském Gewandhausu varhaník A.Nikisch Brucknerovu Sedmou symfonii, nastalo nesmírné nadšení u posluchačů. Najednou se stal Bruckner slavným a byl zahrnut mnohým oceněním a poctami. V listopadu 1891 byl mu udělen čestný doktorát vídeňské univerzity. Rektor Adolf Exner ukončil tehdy svůj projev slovy: “Já, rektor magnificus, se hluboce skláním před bývalým podučitelem z Windhagu!”

Mariánskolázeňský pobyt 1873
K Brucknerově návštěvě Mariánských Lázní v roce 1873 se vraceli historici až později jako k mimořádné slavné události pro Mariánské Lázně. Byl uveden v kurlistech s příjezdem dne 6.srpna 1873: “Herr Anton Bruckner, k.k.Hoforganist und Professor aus Wien”. Ubytoval se v hostinci čp. 54, zvaném Weisses Rössl (po roce 1945 proslulý hostinec Černý kůň). Zde byla později odhalena jeho pamětní deska. Cílem lázeňského pobytu je sice znovuobnovení svého zdraví, ale zůstává zde plný hudby a přiváží s sebou rozpracovanou partituru Třetí symfonie v D-moll. Skicu první věty dokončil sice již 23.února 1873 a do 16.července ji rozpracoval do partitury. Mezitím dopsal Adagio (24.5. 1873), zatímco Scherzo zinstrumentoval ve Vídni už v březnu. V tichém pokoji v Mariánských Lázních pokračoval s velkou pílí v práci na Třetí symfonii. Finále zkomponoval 31.srpna a symfonii dokončil zde v hostinci Černý kůň. Odtud pak míří počátkem září k Wagnerovi do Bayreuthu, aby mu věnoval svou “Třetí”. Toto nádherné hudební dílo je dodnes v jeho díle označováno jako “Mariánskolázeňská Wagnerovská symfonie”. Tento výraz je asi nejvýstižnější, neboť tu dokončil první verzi této symfonie a již během neúnavné práce se rozhodl, že symfonii věnuje Richardu Wagnerovi. Ačkoliv pracoval velmi intenzivně v Černém koni, našel si dost času na hru na varhany v děkanském katolickém kostele. V den narozenin císaře Františka Josefa I. zahrál na varhany na zakončení slavnostní mše v kostele úžasnou fantastickou improvizaci na císařskou hymnu. Mariánskolázeňské údolí inspirovalo skladatele k horečné tvůrčí činnosti, k novým nápadům básnickým a hudebním. Brucknerova činnost v Mariánských Lázních se nesoustředila pouze na první verzi Třetí symfonie. Již během této práce přicházely nové nápady a začal skicovat svou Čtvrtou symfonii. A další nádherná vnuknutí k této velké a nejpopulárnější Romantické symfonii nalezl mistr právě zde, v lesích Mariánských Lázní, a přivezl si je do Vídně. Na paměť jeho návštěvy byla na domě, kde bydlel, odhalena mramorová pamětní deska s německým textem, která přežila i revoluční rok 1945 a zůstávala na domě až do jeho zboření v letech 1956-57. Byl tu nápis: “In diesem Hause wohnte der Tondichter Dr. Anton Bruckner im August des Jahres 1873.”

Krátce z historie zbouraného domu Weißes Rössl alias Černý kůň
Dům v Poštovní ulici, kde pobýval Anton BRUCKNER existoval v letech 1819 – 1956. Německy se nazýval WEISSES RÖSSL (Bílý koník), po roce 1945 dostal český název ČERNÝ KŮŇ. Zde býval hostinec a kovářství rodiny Schickerů. Dům ČERNÝ KŮŇ (čp.54) postavil roku 1819 kovář Matthias Schicker, do roku 1832 byl jeho majitelem. Pak dům převzal jeho syn Georg Schicker se svou ženou Františkou. V letech 1860-65 byla majitelkou jen Františka Schickerová, od roku 1865 jejich syn Johann Schicker se svou ženou Annou Reginou. V rukou kovářů Schickerů zůstával dům až do roku 1898. Tehdy bydlelo v domě s hostincem a kovářstvím více partají. V roce 1898 byl přepsán majetek na Johanna ml. a Rosu Schickerovi. Ti prodali 20. června 1901 dům klášteru Teplá, zřejmě v důsledku finančních těžkostí. Klášter Teplá pronajal starý a opravu potřebující hostinec Weißes Rössl jakémusi Antonu Niemöckelovi, který si vedl dobře, neboť brzy si zakoupil na Šenově dům Emma (čp.263), který je uváděn jako hotel s celoročním provozem. Hostinec Černý kůň vedla po první válce paní Nagelschmidtová. Na rohu Černého koně býval krám se smíšeným zbožím, měl nápisy "Delikatessen, Mehlprodukte, Papier, Kaffe Hag a byl v nájmu Friedricha Benischa s Arthurem a Elfriedou Benischovou. Ti tu snad byli ještě roku 1945. V domě bydlel jako nájemník ředitel sboru Vendelín Knauschner s manželkou Marií a synem - lesním adjunktem Otto Knauschnerem, bydlel tu hudebník Alois Helmer s rodinou… 16.června 1921 byl zabrán dům při pozemkové reformě jako majetek velkovlastníka kláštera Teplá a stal se konfiskátem ČSR. Ale majetkový spor kláštera Teplá se státem se vedl po celou dobu republiky, aniž by došlo k vyřešení. V roce 1945 dostal dům české jméno, ale kupodivu nikoliv "Bílý", ale Černý kůň. Jak se to stalo? Malíř reklam dostal za úkol vytvořit velkou reklamní tabuli se šachovým koněm, ale protože mu nikdo neřekl, jaké barvy, zvolil omylem černého koníka. Název se ujal a jak uvedeno, přešel dokonce na celé prostranství pod hotelem Černý kůň. Hostinec Černý kůň patřil mezi nejlevnější hospody ve městě a přestavbu nutně potřeboval vlastně od počátku 20.století. Záchody byly venku ve dvoře, budova byla vlhká, dvůr byl stále plný bláta a nakonec bylo rozhodnuto o jeho zbourání. K tomu došlo v zimě 1956-1957. Na jeho místě mělo být postaveno veliké moderní městské kino. Plán však nebyl realizován. Dnes vedle pěkně upraveného domu čp.55 Domov mládeže Zlatý zámek zůstává prázdné místo, zarostlé stromy a keři.